Nejlepší triatlonový trenér mládeže v České republice roku 2020. Tak odborná veřejnost ohodnotila Jana Vaňka, hlavního trenéra a předsedu klubu TCV Jindřichův Hradec. Vítězství v prestižní anketě Král triatlonu je pro město nad Vajgarem symbolicky korunováno skutečností, že uznávaný kouč ve stejné kategorii triumfoval již počtvrté. Držitel trenérské licence s nejvyšším mezinárodním statutem, jenž několik let vedl žákovskou reprezentaci triatlonu, položil před 29 roky v rodném Jindřichově Hradci základní kámen klubu TCV, který dlouhodobě patří k nejúspěšnějším v České republice.
Kluby, trenéři, sportovní novináři a členové výboru České triatlonové asociace vám již počtvrté udělili
titul Mládežnický trenér roku. Co to pro vás znamená?
Je to titul pro mě, ale já to chápu především jako výraz ocenění práce celého našeho klubu s mládeží. Mám z toho samozřejmě radost.
Jak se podle trenéra s nejvyšší kvalifikací rodí úspěch ve sportu?
Je třeba mít jasný cíl, ale ještě důležitější je cesta, která k němu vede. Především pak ta cesta musí být naplněna radostí, kterou sport přináší. Nesmí být zkratkovitá a nelze na ní nic opomenout. V opačném případě totiž do cíle ani nemusíte dojít.
Vy jste známý svým názorem, že triatlonový klub by si měl triatlonisty vychovávat sám, ne je přejímat z jednotlivých specializací.
Ano, je to tak. Zkrátka jakmile začne dítě sportovat, ve své hlavě by již mělo být triatlonistou. Právě tam někde totiž začíná ta již zmiňovaná cesta. Současně zdůrazňuji, že cíle v podobě těch nejvyšších triatlonových úspěchů lze dosáhnout jedině pod vedením zkušených trenérů. I když to možná na první pohled vypadá jinak, bez vysoce odborného vedení to opravdu nejde.
Vy osobně máte v práci s mládeží dlouhodobé zkušenosti. Co říkáte diskusím o tom, do jaké míry by měl v žákovských sportovních kategoriích hrát roli výkon?
Ve všech příručkách, učebnicích a na všech přednáškách se uvádí, že s ohledem na jednotlivé přípravné etapy nesmí být předčasný tlak na vysokou výkonnost mládeže. Nicméně ve všech sportech je hodnocení mládeže založeno právě na výkonu… To je poněkud rozpor a vlastně takový pomyslný boj, který chtě nechtě svádíme. Nicméně podle mého názoru je nezbytné vychovávat mládež v tom, že není důležité a rozhodující vyhrávat v 10, 12 nebo 14 letech, ale že veškerá příprava musí maximálně citlivě směřovat k tomu, že sportovec bude vyhrávat v 18 nebo 20 letech jako dospělý.
Dobře víte o čem mluvíte, protože od mládežnických kategorií jste vychoval dva současné úspěšné reprezentanty České republiky, a to Františka Lindušku a Ivetu Fairaislovou. Pomyslnou odměnou za to pro vás bylo i získání nejvyšší triatlonové trenérské licence s nejvyšším mezinárodním statutem. Je to tak?
Ano, protože výchova nejméně dvou reprezentantů je vedle například desetileté praxe trenéra I. třídy opravdu jednou z podmínek pro získání licence Mistrovské trenérské třídy. V České republice ji mají udělenu jen tři lidé a mě samozřejmě lichotí, že patřím mezi ně.
Ještě zpátky k výkonu v žákovských kategoriích. V době, kdy děti i rodiče chtějí jen úspěch, se možná
zapomíná se, že i prohra děti učí…
S tím, bohužel, musím souhlasit. Pro toho, kdo je akcelerován tréninkem nebo biologicky, může být v určitém věku vyhrávat relativně snadné. Bez toho, aby se naučil prohrávat, se ale k nejvyšším sportovním metám nikdy nedostane. Zvládnutí umění prohrávat je jedním ze zásadních kroků k nejlepšímu možnému výkonu.
Co by tedy podle vás mělo být tou hlavní motivací pro závodníka, který stojí na startu? Říká se, že triatlon je tak těžký sport, že vítězem je vlastně každý, kdo závod dokončí.
Podle mého názoru je potřeba, aby dal každý do závodu maximum získaných dovedností, a to podle svého nejlepšího svědomí. Smyslem musí být podat maximální výkon sám za sebe, protože výkonnost těch ostatních, tedy chcete-li výsledky závodů, ovlivnit nikdo nedokáže. V cíli by tak každý měl být především vítězem sám nad sebou. Není až tak důležité, zda skončím první nebo desátý, ale to, že mám ze svého výkonu dobrý pocit, že se ve spolupráci s trenérem poučím z chyb a dál budu na sobě pracovat. K tomu se své svěřence snažím vést.
Asi nelze pochybovat o tom, že triatlon je finančně náročnější než jiné sporty…
Jelikož jde o kombinaci tří sportů, tak i finanční náročnost z pohledu klubu je logicky trojnásobná. V tom to má triatlon těžší než ostatní. Vedle členských příspěvků je tak pro zajištění chodu klubu naprosto nezbytné získávat další peníze z grantů a dotací. Velmi si vážíme toho, že hlavním sponzorem a podporovatelem je naše rodné město Jindřichův Hradec, které symbolicky ve žluto modrém provedení reprezentujeme po České republice v našich dresech a závodních kombinézách.
Příští rok oslaví klub, který jste osobně založil, úctyhodných 30 let existence. Co vám v této souvislosti dělá největší radost?
Vedle úspěchů našich závodníků skutečnost, že máme velmi kvalitní trenérský tým, v jehož popředí stojí trenéři II. třídy Stanislav Tripes, Tomáš Vaněk a Jakub Rada, následovaní početnou skupinou trenérů III. třídy. Všichni na sobě pracují, dále se vzdělávají. Skutečnost, že klub nestojí a nepadá s jedním člověkem, je pro jeho současnost i budoucnost velmi důležitá. Naším společným cílem je udržet u triatlonu co nejvíce svěřenců a vytvořit jim takové podmínky, aby se ve svém klubu a při trénincích cítili dobře a u sportu zůstali. Samozřejmě, že každý trenér chce vychovat sportovce, který dosáhne těch nejvyšších úspěchů. Ze své zkušenosti ale dobře vím, že je to opravdu hodně dlouhá cesta.
Text: Marcela Kůrková